Reklama
 
Blog | Filip Tuček

Světovému míru třikrát hurá!!!

Když se v lednu roku 1919 setkali v malebném francouzském městečku Versailles tři nejvyšší představitelé vítězných zemí Dohody – Clémenceau, Wilson a George, jejich cílem bylo definovat takové poválečné uspořádání, aby lidstvu zajistili trvalý mír. Jednou z klíčových idejí na cestě za tímto cílem, byla postupná demilitarizace

Přesně o devadesát let později, v roce 2009, při svém projevu v Praze americký prezident a pozdější držitel Nobelovy ceny za mír, Barack Obama, přednesl projev, jehož hlavním poselstvím bylo postupné zbavení se nukleárních zbraní. „Když tvrdíme, že vlastnění jaderných zbraní je nevyhnutelné, zároveň tím připouštíme, že i jejich použití může být nevyhnutelné“, řekl tehdy Obama. O rok později pak jeho snahu podpořilo podepsání smlouvy START, kde se Spojené státy spolu s Ruskem zavázaly k likvidaci části svého nukleárního arzenálu. Otázkou je, zda v pořadí již čtvrtá smlouva START (první byla podepsána již v roce 1991) bude mít zásadnější dopad. Je likvidace jaderných zbraní vůbec správným krokem na cestě k míru? Nebo jsou to právě ony, kdo světový mír garantují?

Otázka globálního míru nesouvisí zdaleka pouze s existencí zbraní. Překážkou mu jsou rovněž globální ekonomické a sociální problémy. Obrovské rozdíly mezi jednotlivými částmi světa i mezi obyvateli v rámci jednoho státu. Vlivem globalizace se z regionálního problému stane doslova přes noc problém oblastní, někdy celosvětový. Vzpomeňme loňský výbuch islandské sopky Eyjafjallajökul. Problémy v letecké dopravě vyvolané erupcí sopky načas ochromily leteckou dopravu nad Evropou a s tím spojené komplikace s exportem i importem důležitých komodit, zejména potravin. V případě špatných vztahů se zbytkem světa, by Evropa čelila velkým problémům se zásobováním obyvatel důležitými potravinami.

   I přes nesporný vliv globalizace má však každý kontinent své specifické problémy, ty však mají přímý, nebo nepřímý vliv i na zbytek světa.

Reklama

   Evropu trápí vývoj v Rusku, kde se Evropské unii nedaří efektivně tlačit na demokratizaci a větší transparentnost při spravování země. Narůstající imigrace do Evropy a následné problémy s adaptací přistěhovalců jsou další palčivou otázkou, která vyžaduje naléhavé řešení. V roce 2010 na sjezdu CDU v Postupimi Angela Merkelová dokonce vyhlásila selhání politiky multikulti, jejímž cílem byla integrace přistěhovalců. Evropu také sužuje krize Křesťanství vyvolaná četnými skandály duchovenstva. Víra, která po staletí zcela zásadně ovlivňovala Evropskou kulturu, tak nyní prochází těžkou zkouškou.

   V Africe pramení drtivá většina problémů s nedostatkem základních komodit lidské potřeby. Přestože již v roce 1986 přijala OSN Akční program pro rozvojovou pomoc Africe, ve kterém učinila ekonomickou a materiální pomoc africkým zemím prioritou, výsledky jsou stále chabé. Důvodem je netransparentní tok peněz ve většině tamních zemí. Pomoc se jen zřídka dostane v plné míře na místo, kam je určena. O aktuálním dění v Africe, souvisejícím s Jasmínovou revolucí, již byly popsány stohy papíru.

   Asijské problémy pramení zejména z nesourodosti a diverzifikovanosti kontinentu a jeho obyvatel. Na Blízkém východě již desítky let probíhá „nekonečný“ spor mezi Izraelem a Palestinou o pás Gazy a město Jeruzalém. Rapidní růst životní úrovně v Číně a Indii zásadně proměňuje rozložení sil na kontinentu. To vše na pozadí sporů mezi minoritou Šítů (například Írán) a většinou Sunnitů, konflikty mezi Tibetem, volajícím po svobodě a Čínou. Otázka Jižní Koreji a jejího severního souseda by vydala na samostatný článek. Jejich oboustranně napjatý vztah (obě země jsou formálně stále ve válečném stavu, po Korejské válce totiž v roce 1953 uzavřela pouze příměří) vyvrcholil na podzim 2010 vypálením několika raket severokorejskou armádou na ostrov Jonpchjong.

   USA podle všech ekonomických ukazatelů postupně ztrácí svou dříve neotřesitelnou pozici světového hráče číslo jedna. Zda ji opravdu ztratí, se samozřejmě teprve ukáže. Ovšem už dnes je jasné, že k nastolení světového míru, nebude stačit aktivita jednoho státu, nebo jedné organizace. Nezbytná je kooperace celého světového společenství, analýza všech problému, jejich následná syntéza a nalezení společného, uniformního řešení. Na cestě za hledáním tohoto řešení, je klíčovým slovem respekt. Respekt k víře, rase, národnosti, ale především tolerance názorové plurality, která jediná může svět posunout blíže k příměří, ne-li k míru. Otázkou zůstává, zde lze v takto pokročilé etapě vývoje lidské civilizace, při obrovské heterogenitě, která je důsledkem společenského pokroku, kýženého konsensu vůbec dosáhnout.