Na české politické scéně chybí levostředová strana. Alternativa pro voliče ČSSD, Věcí veřejných a pro část nespokojených voličů ODS. Strana, která by představovala ideologickou protiváhu sílící TOP 09, ovšem zároveň i jejího potenciálního koaličního partnera. Před volbami do Poslanecké sněmovny v roce 2010 Jiří Paroubek prohlásil, že jeho strana se s komunisty shodne na 95 procentech svého programu. Levostředová strana, která by daleko spíše spolupracovala s ODS a TOP 09, a tím vytvořila rovnováhu konzervativní a levicové, sociálně citlivější ideologie ve vládě, v České republice neexistuje.
Ačkoliv by za jisté konstelace mohla takovou stranou být KDU-ČSL, nebude jí z několika důvodů. Naprostou majoritu jejích voličů představují věřící, těch je v ČR okolo 22 procent. Ovšem ne všichni jsou plnoletí, pouze část se voleb účastní a z této části rozhodně ne všichni volí právě KDU-ČSL. Proto tato strana nemůže získat významný počet hlasů, umožňující jí zásadní (většinové) slovo ve vládě.
Ve většině evropských zemí tuto levostředovou alternativu představují Zelení. Pravicovější akcent SZ v naší republice je v tomto směru raritou. Její ideologické zakotvení je důsledkem precedentu, který zde vytvořila desetiletí ultralevicové komunistické vlády. Na levicovost je v ČR často pohlíženo se směsicí nedůvěry a pohrdání. A tak zatímco v západních evropských zemích tvoří stabilní voličskou základnu levicových stran intelektuálové a urbanizovaná vyšší střední třída, u nás je tomu naopak. Nelze to však přikládat pouze historickému vývoji, jediná současná levicová strana (nepočítáme-li komunisty), ČSSD, nenabízí, a zřejmě ani nechce nabízet výše zmíněnou alternativu.
Při vzniku nové levostředové strany jsou klíčové programové a personální otázky.
Tato partaj musí být proevropská, jedině tak může vyvážit vlažný vztah TOP 09, ODS, a koneckonců i Václava Klause k Evropské unii. Měla by korigovat privatizaci státních firem a majetku, dbát na udržení základní sociální péče, která je znakem vyspělého státu. Zároveň by měla podporovat volný trh, regulovaný státem pouze ve výjimečných případech. Především ale nesmí sklouznout k populistické agitaci odpuzující vzdělané a politicky uvědomělé voliče. Její sociální politika musí dbát na udržení (vytvoření) zdravého stavu veřejných financí a být realizovatelná.
Aby strana s takovýmto programem získala vysokou podporu napříč populací, je nutné, aby měla v čele správnou osobnost (to dokazuje příklad TOP 09 a jejího vůdce Karla Schwarzenberga). Předseda musí být etablovanou a celospolečensky uznávanou osobností. Člověkem s mezinárodním rozhledem a zkušenostmi a se schopností tyto využít v praxi. Je nezbytné, aby byl důvěryhodný, měl transparentní majetkové poměry. Vhodným kandidátem je osobnost typu Jana Švejnara, profesora Michiganské univerzity a mezinárodně uznávaného ekonoma, nebo Jana Fischera, bývalého předsedy úřednické vlády a nyní viceprezidenta Evropské banky pro obnovu a rozvoj. Jedině takový předseda by mohl pro svoji stranu získat dostatečnou podporu a hrát důstojnou roli ve vládě.
Zda taková strana, kterou se tento text zabývá, vznikne, ukáže až budoucnost. Do té doby nezbývá než čekat, zda mizérie na současné české politické scéně někdy skončí.