Premiér tento týden prohlásil, že je velmi nespokojen s prací ministra Hegera. Prý ho považuje za jeden z nejslabších článků vlády a při příští rekonstrukci kabinetu by jeho odvolání mělo přijít na řadu mezi prvními. Tolik slova Petra Nečase. Čím se tedy Leoš Heger provinil?
pří srovnání se svými předchůdci, upovídaným samolibcem Davidem Rathem, nebo Tomášem Julínkem, jehož původně dobrá idea zdravotní reformy, skončila jako nedoknčený kočkopes, rozhodně nezaostává. Ba naopak. Za vyčešení několikaměsíční krize, spojené s akcí lékařů „Děkujeme, odcházíme“, si vysloužil uznání nejen ze strany Svazu pacientů. Jak bude vypadat konečná podoba Hegerovy reformy, se teprve dozvíme, o některých jejích parametrecch (zejména o výši poplatků za pobyt ve nemocnici), se nyní stále vede diskuse.
Tím se dostáváme k tomu nejdůležitějšímu. Hegerův výkon coby ministra tedy objektivně nemůže být skutečnou příčinou Nečasových dehonestujících výroků. Tu lze vidět jinde. De facto všechny dosavadní vládní spory se doposud točily pouze okolo ODS a VV. TOP 09 jakoby stála stranou. Nečas se tak politicky prozíravě snaží kritikou ministra do sporů zatáhnout i svého konkurenta v boji o pravicového voliče.
A proč si vybral právě Leoše Hegera? Ministři Schwarzenberg a Kalousek jsou neodvolatelní, jejich konec by znamenal i konec účasti TOP 09 ve vládě. Nečasův nástupce na ministerstvu práce a sociálních věcí, Jaromír Drábek, zatím není tolik viditelný, jeho kritika by tedy nevzbudila potřebný mediální ohlas. Zbývá Leoš Heger, jehož dosavadní práci samozřejmě je co vytknout, představuje tedy ideální terč. Myslí-li však Petr Nečas slova o jeho odvolání vážně, měl by předtím uvažovat o jiné rezignaci. O té své.